Něco málo o mně

     Jmenuji se Ondřej Kalný a narodil jsem se v Praze 5. dubna 2001. Byl jsem takový malý uzlíček, měřil jsem 45 cm a vážil 2,19 kg. A ještě ke všemu jsem vypadal jak kopie hračky Monchichi.

(podobnost čistě náhodná ...)

    Od malinka jsem byl jako z hadích ocásků. Jelikož moje maminka učí „plavání“ miminek, plaval jsem už od narození. A to doslova, protože za pár hodin poté, co jsem přišel na svět, už mě "máčela" v umyvadélku a zkoušela, co vydržím :). Prostě ve vodě jsem jako doma.

    Sotva jsem začal chodit, už jsem byl s mámou v tělocvičně. Máma vedla cvičení pro rodiče s dětmi a já jsem byl takový „pokusný králík“. Cvičil jsem i sám - na posteli jsem metal kotouly, kde to šlo jsem vylezl a skákal, neustále jsem běhal za míčem. Na kole, na lyžích, na in-linech i na „skejtu“ jsem jezdil ještě než mi byly 4 roky. To jsem se také poprvé přišel podívat do velké gymnastické tělocvičny na Dlabačově, kde máma trénovala holčičky gymnastky. Vzala nás s bráchou sebou. David (28.4. 1999) začal v gymnastické přípravce u pana trenéra Daniše a já, protože jsem byl ještě malý, jsem si v koutku okoukával a zkoušel, co jsem viděl u velkých gymnastů. Martin Konečný a jeho cvičení na hrazdě mě uchvátilo na tolik, že jsem se  chtěl stát taky gymnastou.

    Poprvé jsem si namazal ruce magnéziem (byl jsem bílý až po lokty) a vylezl na vysokou hrazdu nad jámou plnou molitanu. Hrazdu jsem přeručkoval jako opičák /prostě původ se nezapře/ a seskočil do té hluboké jámy. A měl jsem pocit, že jsem konečně gymnasta. Všiml si mě pan trenér Daniš a domluvil se s mámou, že až oslavím 4. narozeniny vezme si mě „do parády“. Bráchu Davida gymnastika moc nechytla, tak jsem ho vystřídal já. Začátky byly, jako u všeho, těžké. Jezdil jsem do tělocvičny každý den, protahoval nohy, posiloval…Naštěstí můj pan trenér je moc hodný a uměl i ocenit, když se mi něco povedlo. Byl jsem v tělocvičně nejmladší a nejmenší, ale starší kluci mi se vším pomáhali, fandili mi a já byl ve svém živlu.

    Na své první závody jsem se podíval v prosinci 2005 (to mi bylo 4 a půl roku). Závodil jsem s klukama o 3 roky staršíma a získal jsem tam svojí 1. medaili. Tenkrát měl pan trenér v závodě 2 družstva po třech závodnících  a všichni jeho kluci získali medaile. Já byl 3.

    No a tak jsem se stal konečně platným členem družstva nejmladších gymnastů SK Hradčany Praha.

    Kromě gymnastiky jsem pořád plaval, lítal s míčem a po vánocích v roce 2005 jsem začal jezdit i na snowboardu. To mě chytlo na tolik, že už v 6 letech jsem skákal na U-rampě a sotva napadl sníh, už jsem stál na prkně.

    Pak už následovaly větší závody - Přebory Prahy, kde jsem byl jako nejmladší jen jak se říká do počtu, skončil jsem 5. a postoupil i na Mistrovství ČR do Brna, tam mi ale oficiálnální start nepovolili a tak jsem si závod zkusil mimo soutěž a z 50 kluků jsem byl 11.

    V roce 2008 jsem už konečně mohl závodit v kategorii, kde byli kluci už jen o 2 roky starší než já. To už jsem, spolu se svým týmovým parťákem Otíkem Palkem, stál na stupních vítězů.V současnosti jsem několikanásobným mistrem ČR ve své kategorii!

    Za své výsledky vděčím panu trénerovi Danišovi, který se nám obětavě věnoval každý den a trpělivě nám vše vysvětloval a spoustu věcí i sám ukazoval! Paní Danišová nám zase pletla  krásná zvířátka a panáčky, které  jsme získávali během tréninků, když se nám něco povedlo. A nyní i svému druhému trenérovi, panu Jaromíru Labonkovi, který nás bezvadně motivuje a který mě učí už těžké prvky a zasvětil nás do opravdové "velké gymnastiky". Jsem moc rád, že mám dalšího bezvadného trenéra!

    A především vděčím své mamince a tatínkovi, kterým jsem „vznikl“ zcela neočekávaně a neplánovaně, a to už jednoho rošťáka doma měli.:-)) Ale mají mě i bráchu hodně rádi, i když to s námi není každou chvíli k vydržení …

Prostě a jednoduše ...  jsem tu :-)